Jdi na obsah Jdi na menu
 


New Zealand, April 2008 - den šestý

20. 4. 2008
Dnes ráno nás slunce vytáhlo z postele o něco později. Obrazek Je krásné počasí a my si pomalu zvykáme, že cesta pod koly našeho auta bude ubíhat už výhradně a pouze na sever k letišti v Christchurch. Teď však projíždíme regionem Otago, který bývá většinou označován jako „kraj vína“. Přitom je to paradoxně nejjižnější (a tedy nejchladnější) část Nového Zélandu, kde se víno pěstuje. I na vinicích je vidět, že novozélanďané svou zemi skutečně milují. Před každou viniční řadou jsou zasázeny rudě kvetoucí růže a celá krajina zpívá směsí barev podzimem zbarveného listí do žluta a ruda, zelené trávy, černých skalnatých vrcholků hor pokrytých prachově bílým sněhem a nad tím vším se sklání blankytně modrá obloha. My se jen díváme a dáváme pozor, abychom nezapomněli dýchat.
ObrazekObloukem míjíme Queenstown, kde jsme byli asi před dvěma dny a pokračujeme dále na sever. Máme v plánu navštívit zlatokopecké městečko Arrowtown. Jako všechna města založená v dobách zlaté horečky, má i Arrowtown dnes již jen zlomek z počtu obyvatel, které měl v dobách svého největšího rozpuku. Z rušného centra se sedmi tisíci obyvateli z poloviny devatenáctého století je dnes malebné městečko se sotva patnácti sty. Je dobré sem dorazit brzy ráno a vyhnout se tak autobusům přivážejících turisty. My tu ráno jsme a navíc mimo sezonu, takže městečko je tiché a místní pomalu otevírají své obchůdky. Město živé především z turistického ruchu a i když může působit trošku komerčně, my jsme si jej zamilovali. Podzimní slunečné ráno strávené ve zdejších uličkách bylo nádherné.

Několik málo kilometrů severně od Arrowtown se skrytý v kopcích rozkládá komplex opuštěných zlatých dolů. Místo působí velmi zapomenutě a vyprahle. Na kamenitých stráních porostlých šipkovými keři, které tu vysadili zlatokopové z Evropy jako zdroj vitaminu C proti kurdějím, pobíháme a nakukujeme do opuštěných příbytků zlatokopů. Nakonec se rozhodujeme přičichnout k jejich osudům a zlatu trošku blíže. Pod dozorem místního „experta“ si nabereme hlínu a rýžujeme… Obrazek                                                         …a rýžujeme…                             …a rýžujeme…                      a stále nic... a mě už to nebaví. Nezasaženi zlatou horečkou opouštíme doly, nasedáme do auta a rozjíždíme se do rozlehlých plání vyhřátých sluncem. Zatímco včera jsme se chvěli zimou u jezera Te Anau, dnes si skutečně užíváme léta. Když se pak před námi objeví průzračně modrá hladina jezera Pukaki, přemáháme touhu skočit do vody. Jezero je totiž doslova ledově studené. Je napájeno několika říčkami proudícími z ledovců v horách na severu. Největším z těchto ledovců je Tasman glacier. Je dvacet devět km dlouhý, čtyři kilometry široký a jeho hloubka většinou dosahuje 600 metrů. Velmi rychle však roztává. Množí se odhady, že ledovec může během dvaceti let naprosto zmizet. Na jeho místě vzniká jezero, které již dnes je sedm kilometrů dlouhé a místy až Obrazek245 metrů hluboké. Ještě v roce 1973 na tomto místě žádné jezero neexistovalo.

Shromaždištěm pro všechny turisty v oblasti je Village Mount Cook. Ona to vlastně ani ve skutečnosti vesnice není. Je to spíše shluk hostelů pro chudé cestovatele, jednoho nebo dvou hotelů pro středně bohaté a nakonec tu můžete najít i větší množství apartmánů a chat k pronájmu pro vlastníky zlatých Amexek. A co sem všechny ty lidi táhne? Nic menšího než nejvyšší hora Nového Zélandu Mount Cook měřící 3.754 metrů. Je středobodem stejnojmenného národního parku, který představuje 140 vrcholků hor přesahujících výšku 2.000 m., 72 ledovců pokrývajících přes 40 % plochy parku a hlavně lidmi téměř nedotčenou krajinu. Asi každého ihned napadne, po kom je hora pojmenovaná. Zajímavé ovšem na tom je, že kapitán Cook, i když Obrazekobjevil Nový Zéland, horu nikdy ani dalekohledem nespatřil. Přitom Mount Cook je vidět na jižním ostrově snad odkudkoliv. Obdivovali jsme jeho mohutnost na pobřeží v Hokitice, u jezer ve Wanace i z letadla, když jsme se vraceli do Austrálie. Takhle zblízka nám však jeho věčně ledově bílý štít připadal ještě obdivuhodnější.
S ubývajícím slunečním svitem pomalu mizely obrysy hor, zatímco naléhavost hledání noclehu byla čím dál tím výraznější. Stmívalo se a my si ještě nenašli ubytování. Jenže vše bylo obsazené. Dokonce ani hostel u letiště vzdáleného tři kilometry neměl dvě postele volné. Zklamaně jsme obrátili auto zpět k jihu. Těšili jsme se na noc strávenou v horách a na ranní výšlap k ledovcům a jezerům. Přece o to nemůžeme přijít...
A štěstí se na nás přece jen usmálo. Jediný hostel mezi Mount Cook Village a městem Twizel, což představuje mimochodem vzdálenost 60 km, nás přivítal s otevřenou náručí. Dostali jsme vlastní pokoj v dlouhé jednopodlažní chatě. Byli jsme nadšení. V horách, kousek od jezera Pukaki, s pohledem na zapadající slunce nad vrcholky Alp bylo tohle ubytování k nezaplacení. Dokonce i kuchyně a sprchy, které byly umístěny v jiné budově vzdálené asi 50 m. od nás, najednou měli spíše nádech romantiky a dobrodružství. Nepohodlí spojené s přebíháním mezi naším pokojem a sprchami v noci a zimě nebylo vůbec důležité.
ObrazekPřed večeří jsme si udělali drobnou procházku k jezeru, kde jsme na vlastní oči zahlédli drobného, černě zbarveného vodního ptáka Kaki, který je zdejším endemitem. V polovině 20. století jich existovalo pouze dvacet tři kusů. Od té doby jsou však chráněni a funguje program na jejich odchov a návrat do přírody. Jejich počet opět pomalu roste.
Tyhle existenční úvahy mi připomněli můj ukrutný hlad. Při přípravě večeře jsme se dali do řeči s několika lidmi, kteří také našli útočiště ve zdejším hostelu. Nejzajímavější z nich byl australský malíř, kterého jsme zahlédli vedle silnice při naší dnešní cestě k Mount Cook. Povídali jsme o všem možném, o životě, cestování, o jeho rodině a náhodou jsme se zmínili i o našem pátrání po tajuplném posvátném místě Maoriů. Malíř nám k tomu nechtěl nic říct. Jen na mapě nám ukázal cestu, na jejímž konci prý možná najdeme, co hledáme…
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Pěkné

(To jsem já, Ali, 21. 10. 2009 16:19)

Příště, až někam pojedu, pojedu na Nový Zéland.
Jen ty lyže mě budou mrzet, ale nepotáhnu je.