Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tasmánie (západ), Australia - prosinec 2008

18. 12. 2008
Pro náš výlet na Tasmánii jsme si vybrali poslední měsíc roku 2008 hned z několika důvodů. V prosinci totiž, pro nás Evropany trošku nezvykle,Obrazek začíná v Austrálii léto a s ním spojené krásné a slunečné počasí. Během tří letních měsíců se déšť věnuje většinou západnímu pobřeží a tamním hlubokým a neprobádaným lesům, zatímco východ a jeho pláže se koupou v slunečních paprscích a teplota moře se s postupujícím prosincem pomalu stává snesitelnou. Začátek léta nám také skýtal naději, že se na Cradle Mountain v srdci Tasmánie vyhneme sněhovým bouřím, které nás na dálku děsily ještě v listopadových zprávách o počasí. Do nejmenšího z australských států odlétáme na vlnách začínající turistické sezóny.   
V pondělí 15. prosince těsně před polednem přistáváme na letišti v Hobartu. Máme před sebou polovinu dne, kterou jsme si vyhradili pro město samotné. Hobart leží na jihu ObrazekTasmánie a je se dvěma sty tisíci obyvateli jejím největším, nejstarším a tedy trošku logicky i hlavním městem. Bylo založeno roku 1803. Těžilo se tu dřevo, lovily velryby, pěstovala jablka a hlavně se tu bojovalo o přežití. A tak je zbytečné hledat ve městě nějaké architektonické skvosty, za kterými se jezdí po Evropě. Je to klasické australské město – přístav, obchodní a administrativní centrum s poštou, několika kostely a supermarketem Woolworth. A pak, až kam oko dohlédne, se táhnou řady jednopodlažních dřevěných domků. Pokud tedy chcete něco v Hobartu vidět, musíte k přístavu. Nedaleko od něj leží Salamanca street, která je rámována domy postavenými z pískovce v devatenáctém století. Je to něco jako Hobartská Champs-Elysées. Nebo přesněji řečeno – Hobarťané by si přáli, aby to tak bylo. Přes týden je ulice poměrně tichá a liduprázdná. Jen pár turistů občas nakoukne do drahých restaurací a obchůdků. Ožívá však každou sobotu vyhlášenými trhy a to pak skutečně není kam šlápnout. Kolem přístavu máte i několik příležitostí zasednout za stůl a ochutnat mořské speciality. V létě kolem deváté hodiny večerní, kdy v ulicích Hobartu potkáte už jen racky, zapadá slunce za horu Wellington, která se tyčí nad městem a na jejíž vrchol se bez problému dostanete autem. Odtud je úžasný výhled na celé město a při jasném počasí i na ostrovy jižně pod Hobartem – Bruny Islands.

Obrazek

V Hobartu nakonec zůstáváme dvě noci. Není to z důvodu, že bychom našli neukojitelné zalíbení ve zdejším hotelnictví nebo nočních rozpravách s racky. Chceme prozkoumat jih ObrazekTasmánie, který je s okolním světem spojený jedinou silnicí vedoucí právě přes Hobart.
Jih ostrova bychom mohli rozdělit na tři pomyslné části. Oblast podél pobřeží pod Hobartem je plná vesnic a ovocných sadů, kde si můžete koupit jablka nebo hrušky přímo od zdejších farmářů. Další dvě třetiny území více na západ jsou zasaženy lidskou civilizací minimálně. Rozprostírá se na nich Southwest National Park a Hartz Mountains National Park. Silnice z Hobartu vedoucí k jihu přes Huonsville nás přivádí k několika místům, které je škoda minout. Určitě stojí za to dojet až na samý konec jižní cesty – do Cockle Creek. Tohle je nejjižnější místo, kam se v Austrálii autem můžete dostat, a je pouze na dohled od nejjižnějšího místa v Austrálii vůbec - South East Cape. Cockle Creek je také výjimečný tím, že odtud začíná South Coast Track, což je asi sedmi denní výlet nedotčenou divočinou podél jižního pobřeží Tasmánie.
O něco více na sever je škoda minout Hastings Caves (jeskyně) a místní termální prameny. Po chladivé procházce v útrobách země, kde se chvějete v chladu devíti stupňů nad nulou, přijde odpočinek v Obrazekbazénu plném teplé vody docela vhod. Ale nezdržujeme se dlouho. Spěcháme dále na sever k městu Geeveston, kde se z hlavní silnice stáčíme na západ ve směru ukazatelů k Tahune Airwalk. Dostáváme se do Hartz Mountains National Park. Místní lesy jsou pozůstatky původních lesů z dob kolonizace Tasmánie. Řeknu to asi tak: jsou mohutné, vysoké a obrovské, a pokud patříte k tzv. objímačům stromů, ani si neškrtnete. Do těchto lesů jsou turisté většinou lákáni na „huon pines“, které jsou slavné svým obrovitým vzrůstem a tvrdým, netrouchnivějícím dřevem. Paradoxně zrovna v těchto lesích jsou těmi obry většinou eukalypty. Huon pines tu spíše pouze přežívají a výškou se zdaleka nemohou rovnat svým příbuzným, které rostou v deštných lesích při západním pobřeží. MezObrazeki korunami těchto několik desítek metru vysokých stromů jsou jako vysuté mosty pověšeny kovové lávky, které vás provedou lesem na dohled od Huon River. Tohle je nezapomenutelná Tahune Airwalk.
Další den jsme brzy ráno už konečně opustili Hobart a uháněli na severozápad do Mt. Field National Park, kde jsme měli první šanci spatřit Ptakopyska, jedno z nejslavnějších australských zvířat. Hledali jsme u Horseshoe i Russel waterfalls, ale neměli jsme štěstí. Tedy jak se to vezme. Ranní les se totiž doslova hemžil malými klokánky „pademelony tasmánskými“ a my fotili a tiše se plížili po cestách a potkávali stále další a další. Postupem času se ale les začal hemžit spíše turisty a my, stejně jako klokánci, se rozhodli nechat park turistům a zmizet. Vrátili jsme se k autu a lesní cestou vyjeli trošku výš do hor k jezeru Dobson. Dostali jsme se tak z pod vysokých stromů na horské travnaté planiny… bylo to něco nového a naprosto výjimečného…

Obrazek

Ale docela jsme spěchali. Měli jsme před sebou asi tři sta kilometrů a rezervovaný motel v Queenstown. Naší další a naprosto nevyhnutelnou zastávkou bylo nejhlubší jezero Austrálie. Své vody před námi rozprostřelo jezero St. Claire. Jeho hladina byla klidná a průzračně modravá. Pokud máte štěstí, i tu při březích jezera můžete zahlédnout ptakopyska. My jsme štěstí měli. Ale na Ježuru. Jen tak jdeme lesem a najednou tu stojí -  Ježura v plné kráse. (Ježura Australská patří k  vejcorodým savcům, kterými je právě Austrálie tak výjimečná).
Dále na západ silnice prostupuje horami a deštnými lesy západního pobřeží. Zastavovat tu můžete téměř za každou zatáčkou. Všude je něco k vidění. Velkou škodou by bylo minout třeba Nelsons Falls a Lake BuObrazekrbury. Za tímto jezerem se krajina náhle změní. Kopce jsou bez lesů, suché a připadají nám něčím neobvyklé. Pak nás silnice vyvede zpoza skály a před námi se objeví v mělkém údolí vklíněném mezi okolními kopci městečko Queenstown. Rušná minulost města se odráží v žlutavě rudých odlescích zapadajícího slunce a okolních skal na střechách domů. Na přelomu dvacátého století se tu těžilo železo ve velkém. To je důvod, proč jsou okolní kopce tak zvláštní. Jsou doslova překopány a přemístěny tehdejšími horníky. Kameny jsou žlutavé sírou a rudé díky vysokému obsahu železa. Oblast vypadá trošku jako měsíční krajina a z kohoutků teče jemně nažloutlá voda. Ale v místním Empire Hotelu dělají výborné steaky a město rozhodně není tak špatné, jak se na první pohled může zdát.

Obrazek

Brzy ráno dalšího dne uháníme opět krásně zelenou tasmánskou krajinou přímo na západ k městu Strahan, které je velmi oblíbené turisty pro jeho vyhlášené restaurace s mořskými plody a projížďky lodí přilehlým hlubokým zálivem, na jehož konci byla jedna z prvních trestaneckých kolonií na ostrově. Vězni tu v nelidských podmínkách těžili dřevo. Průměrná doba přežití tu byla kolem jednoho roku… My tu přežili asi hodinu. ObrazekDřevo jsme ale netěžili. Seděli jsme na nábřeží, popíjeli kávu a užívali si tichého letního rána.
Dále na sever po cestě k městu Zeehan, které má mimochodem pověst jednoho z nejošklivějších měst Austrálie, míjíme Henty Dunes, duny písku táhnoucí se od pobřeží několik kilometrů do vnitrozemí. Když se tu dostatečně vydovádíme, máme před sebou jediný cíl – Cradle Mountain, ikonu Tasmánie.
Cradle Mountain je hora dosahující nadmořské výšky 1,545 m. Obklopuje ji stejnojmenná rezervace. Je to jedna z nejkrásnějších částí ostrova. Vede tudy nejznámější tasmánský track, který začíná u Ronney Creek nad jezerem Dove, obtáčí Cradle mountain ze západu a cestovatele vede vnitrozemím až k jezeru St.Claire. 

Obrazek

Za čtyři dny máte tuhle bezpochyby nádhernou procházku za sebou. My se spokojujeme s dvanáctikilometrovým výstupem. Nejdříve z Ronney Creek pokoříme příkré stoupání ke Kráterovému jezeru (Crater Lake), odkud pohodovým tempem dojdeme k úpatí Cradle mountain a potom za pomoci řetězů slezeme ze skal až k jezeru Dove. I tu se nenápadně rozhlížíme, jestli náhodou nezahlédneme ptakopyska… A opět máme štěstí. Potkáváme asi sedmdesát centimetrů vysoké medvídky vombaty. Vombat obecný je mírumilovný býložravý medvídekObrazek, který většinu dne prospí ve svých "hobitích" norách. Ovšem ráno a večer svůj příbytek opouští a vyráží na lov. Tehdy se v něm probouzí jeho divoké a nebezpečné druhé já. Velmi divoce útočí na všudypřítomnou trávu a zuřivě vyhrabává kořínky. Abych to řekl narovinu: okázale nás ignoroval a nerušeně žvýkal drny trav, zatímco my jsme se chvěli vzrušením z našeho setkání…

Jedna věc však stále zůstávala nedořešena. Přes veškeré nadšení ze setkání s pademelony, ježurami a vombaty nám pořád něco chybělo. Stále nám unikal ptakopysk. Chápu, že je to písnička trošku už ohraná! Ale být na TasmObrazekánii a promarnit tu šanci vidět ptakopyska živého v divoké přírodě? To je prostě nepředstavitelné… To je jako kdyby jste byli třeba v Paříži a nechtěli vidět Eiffelovku a to přitom všimnout si věže z oceli je nesrovnatelně jednodušší, než vystopovat ptakopyska. A tak tedy po noci strávené v Scheffieldu vyrážíme brzy ráno na místo naší poslední naděje. Tam, když z řeky ještě stoupá ranní mlha, v tichosti ukrytí v houští při břehu sedíme a oči upíráme do temných zákoutí protějších břehů. A pak najednou…támhle! Jeden… druhý…

Fotky naleznete zde: http://nam.rajce.idnes.cz/Tasmania_2008_Hobart_-_zapadni_pobrezi/ 

Videa jsou ukryta pod následujícím odkazem: http://au.youtube.com/user/NatyMikeOzz