Airlie Beach je jednou z několika malých vesniček ležících na pobřeží jižního Queenslandu. Dohromady mají stěží tisícovku obyvatel, ovšem jejich kapacita je několikanásobně větší. Tenhle kousek země je totiž velmi populární. Tím, co sem cestovatele z celého světa láká, jsou blízké ostrovy Whitsundays, jejich sněhově bílé pláže a teplé moře plné korálů. Pokud k tomu přidáte australskou pohodářskou atmosféru, získáte tak jedno z nejlepších míst na světě, kde trávit prázdniny.
Airlie Beach však každého ohromí ještě jednou věcí. A tou je zdejší přístaviště, respektive jeho obsah. Jsou tu stovky a stovky plachetnic
nejrůznějších velikostí, barev a tvarů. Australané se sem sjíždějí z velké dálky, aby se účastnili zdejších každoročních závodů kolem ostrovů anebo aby si prostě jen užívali zdejší krásy skrytých zátok, opuštěných pláží a plachtění na otevřeném oceánu. A tohle bylo přesně to, co sem přilákalo i nás!
Dávno před naším příjezdem jsme měli rezervovaný hotýlek…respektive chatku a na toto ubytování jsme se strašlivě těšili. To bylo také tím hlavním důvodem našeho spěchu a nebezpečné noční jízdy skrz stáda sebevražedných klokanů. Když však přišlo na užívání si nově nalezeného pohodlí a blahobytu, bezvládně jsme se jen svalili vyčerpáním na postel a spali až do rána.
Nový den jsme začali snídaní pod
palmami a šedivým nebem. Počasí se nezlepšovalo a my s obavami přemýšleli, co nás asi čeká na moři. Čas vyplutí se totiž blížil. V jednu hodinu měla nová posádka plachetnice Boomerang sraz v přístavišti. Naše loď vypadala už na první pohled velkolepě a její historie budila respekt. Pod svým původním názvem Ondine II. získala první místo ve World Maxi Series Race. Až do roku 2001 se účastnila závodů po celém světě. V roce 2002 pak vyhrála Whitsunday Fun Race. Na konci téhož roku došlo k úpravám interiéru a ke změně jména. Od té doby brouzdí Boomerang vody kolem ostrovů Whitsunday. Posádka lodi byla čtyřčlenná: Kapitán, málomluvný a většinou ve špatném rozpoložení, dvě plavčice-kuchařky, ženské kyprých tvarů a věčného úsměvu na rtech, a nakonec plavčík-potápěč. Byl expertem na vše- potápěním či plachtěním počínaje a kolonizací Bulharska v šestém století konče. Měl vzezření pravého piráta. Náušnici v uchu, ve vlasech vtkané mušličky a hlas zhrublý mořskými bouřemi. On byl tím, který nás obral o to nejcennější, co
cestovatel má – boty! Na palubu mohl každý vstoupit pouze bosky.
Jakmile se vyrazilo z doků, začalo kapitánovo předávání mořeplaveckého moudra:
„Pravidlo číslo jedna: Nekrmte racky, nebo poserou celou loď.
Pravidlo číslo dvě: Pokud někdo spadne do vody, ostatní křičí „muž přes palubu!“ .
Pravidlo číslo tři: …sakra, jeden chybí…“
Nastalo přepočítávání pasažérů, přičemž se zjistilo, že člověk jménem Soňa se ještě nenalodil. Plavčík skočil do člunu a odjel pátrat v přístavu po první oběti naší plavby…
Zbytek dne jsme si pomalu razili cestu vlnami pod těžkými olověnými mračny a za úplného bezvětří. Až v hluboké tmě jsme dopluli k pláži Whithaven, kde jsme zakotvili a započali přípravy k přenocování. Najednou se nad námi rozlehl kapitánův hlas:
„Pravidlo číslo čtyři: Je málo vody. Sprchování trvá maximálně 30 vteřin samostatně, ve dvojici minutu…sprchování s členem posádky až 5 minut“ Možná i díky tomuto proslovu většina pasažérů přijala za své nepsané pravidlo, že správný námořník se nesprchuje vůbec. A tak jsme usínali po prvním dni stráveném na Bumerangu. Houpání lodi a vytrvalé bubnování dešťových kapek nás spolehlivě uspalo.
Zázraky se tak moc často nedějí. Ale tohle ráno zázrakem rozhodně bylo. Slunce nás vyhnalo z podpalubí a nad námi se rozprostřelo nekonečně modré a nekonečně hluboké nebe. A pod tím vším zářila něko
lik kilometrů dlouhá, sněhově bílá Whithaven Beach. Její písek byl neuvěřitelně jemný a pod našimi kroky vydával zvuky jako čerstvě napadený sníh. Dopoledne strávené dováděním na pláži a ve vlnách teplého moře uběhlo až příliš rychle. Byl čas oběda a po něm rychlý transport k druhému největšímu ostrovu Whitsundays – Hook Island. U drobné pláže ukryté mezi skalami jsme konečně poprvé v Queenslandu šnorchlovali. Před námi se otevřel nový svět plný korálů a pestrých tropických ryb. Kdybychom mohli, tak se tam cachtáme ještě dnes! Jenže nadešel večer a tím i čas na trošku jiný styl zábavy. Asi nejpopulárnější byla karetní hra opilých irských námořníků. Je podobná pokeru, ale nehraje se o peníze. Kdo prohrává, pije „za trest“ víc, takže víno teklo doslova proudem. A tak jsme se na vlnách prohoupali až k novému dni.
Studené ráno našlo palubu plnou váhavců, kteří přemýšleli, jestli stojí za to se naposledy ponořit do moře anebo je lepší zůstat zabalení v dekách a v teple. Postupně jsme se jeden po druhém odhodlávali ke skoku přímo z Boomerangu do vln. A bylo to naprosto skvělé. Chladná voda rozproudila krev v těle a den vypadal ihned lépe. Dnešek byl totiž naším posledním dnem na moři. Čekala nás cesta kolem severního
okraje souostroví zpět do přístavu Airlie Beach. Před obědem jsme konečně vykasali plachty. Okamžitě se napnuly, jak se do nich opřel jižní vítr. Loď se nahnula snad o šedesát stupňů na bok a vystřelili jsme k pevnině. Jízda to byla skutečně úžasná. Všichni jsme seděli vyrovnaní na levoboku a sledovali, jak se pravobok pod námi ztrácí v metrových vlnách oceánu. Boomerang doslova letěl nad hladinou a my byli za hodinku v Airlie Beach. Výlet po ostrovech Whitsundays skončil.
Re: expedice
(Kukinci, 31. 5. 2009 4:02)