Jdi na obsah Jdi na menu
 


Uluru, Australia - srpen 2009

16. 8. 2009
Jelikož od našeho posledního výletu po Austrálii uběhlo už snad sto let, bylo na čase opět někam vyrazit. A začali jsme tam, kde jsme na konci května skončili – v Severním Teritoriu.Obrazek
Severní Teritorium skrývá to, co je pro Evropana tou pravou Austrálií. Je tu červený písek, sucho, slunce pálí, všude plno klokanů, hadů, toulajících se študáků z celého světa a dingové. Zkrátka je to ten pravý „outback“!
V sobotu osmého srpna přistáváme na letišti v Alice Springs, které není o nic větší než letišťátko u Brna. Jedna bouda s věží, usměvavé letušky a jeden nervní zřízenec. Je horko, z letadla nás vyhazují přímo na přistávací rampě a my poslušně pochodujeme vyzvednout si zavazadla.
Do města je to jen asi deset minut letištním autobusem. V příjemném hostelu Alice Secret shodíme ze zad batohy a razíme do víru velkoměsta. Před sebou máme jeden a půl dne prozkoumávání Alice Springs, města na soutoku dvou vyschlých řek. Asi za deset minut Obrazekzjišťujeme, že jsme už obešli v tomto ztraceném koutku Austrálie vše, co se obejít dalo. Jen pro přiblížení – Alice Springs je asi něco jako Židlochovice u Brna. Jedna pěší zóna, kterou jsme z jednoho konce na druhý přešli asi dvacetkrát a celkem nám to trvalo asi půl hodiny, jeden kopec (Anzac Hill), z kterého je pěkný výhled na město a západ slunce, a jehož vrchol jsme poctili svojí přítomností celkem třikrát, a jedna botanická zahrada, kterou jsme navštívili jen jednou a kde jsme také zjistili, že v poušti se botanické zahrady dělají asi fakt blbě. A pak samozřejmě tři supermarkety, asi pět restaurací, pošta (věčně zavřená), spousta obchůdků se suvenýry (v žádném není možné sehnat známky na pohled) a galerie s aboridžinským uměním. Ale abychom nevypadali zaujatě, na naší cestě australskou divočinou jsme narazili i na místa, která se na mapě také tvářila jako ostrovy lidské civilizace a ve skutečnosti byla na tom daleko hůř.Obrazek Obvykle jsme tak přijeli k dřevěné boudě, která byla hospodou a pumpou pohonných hmot zároveň a tím to haslo.
Přesto má Alice Springs své kouzlo a stojí za to jej navštívit. Ve stínech pod stromy kolem ulic polehávají Aboridžinci a prodávají své kresby. V poledne se přesunou k místnímu dřevěnému kostelíku a poslouchají zpěv dětského sboru.
V Alice Springs by člověk rozhodně měl zkusit jízdu na velbloudech, navštívit Desert nebo Reptile Park, zajít si na večerní koncert hry na didgeridoo, který se koná snad každou sobotu v jednom z krámků na pěší zóně, a hlavně udělat krátkou procházku k bývalé telegrafní stanici několik kilometrů za městem. Ale jinými slovy: dva dny jsou na Alice Springs úplně dostačující.
V pondělí konečně získáváme náš „nestydatý“ campervan (překlad názvu společnosti „wicked campervans“), v rychlosti nakoupíme zásoby potravin ve zdejším supermarketu a týden plný kempování a cest po rudém středu Austrálie Obrazekmůže začít.
Vyrážíme na sever. Čeká nás asi 420 km k Devils Marbles po Stuart Highway. Cesta je to nekonečná. Je horko a silnice rovná, bez zatáček a před sebou stále vidíme neměnnou linii obzoru. Štěstí, že jsem tak vyjukanej ze všech těch páček, tlačítek, displejů a ručiček, které musím sledovat a které nesmí překročit určitou hranici, jinak auto nejspíš vybouchne. Alespoň nás tím straší v manuálu, který Natálka s nehraným zájmem a pobavením nahlas předčítá. Brožurka pak končí přáním pěkného výletu a jistě upřímně myšleným moudrem, že to pravé dobrodružství začíná s prasklou pneumatikou a kapající nádrží chladicí kapaliny. Chtělo se mi vrátit auto hned a radši si život dožít v klidu bez dobrodružství.

Obrazek

Z úvah mě vytrhly Devils Marbles. Nebudu je popisovat, koukněte se na fotky. Dodnes si nejsem úplně jistý, jestli skutečně stály za těch navíc ujetých devět set kilometrů, ale i přesto jsem rád, že jsme tam byli.Obrazek
Asi dvacet kilometrů jižně pod Devils Marbles je osada Wycliffe Well s naprosto úžasným kempem. Za dvacet dolarů parkujeme auto ve stínu pod eukalypty, vytahujeme náš stolek a židličky a začínáme vařit. Nikdy jsem netušil, že na stará kolena objevím kouzla kempování. Ale když člověk sedí potmě pod stromy a oblohou rozzářenou milióny hvězd a jen tak si povídá (v mém případě s Natálkou) a nikam nespěchá… Nádhera!
A abych nezapomněl - ze zdejšího vodovodu navíc teče něco jako ředěná vincentka. Je to prostě nejlepší kemp v Austrálii!Obrazek
Následující den je v rytmu našeho dieselového motoru. Cestu zpět do Alice Springs zvládáme ještě před polednem, jen tankujeme a frčíme dál směrem na Uluru, kterému Australané z nepochopitelných důvodů říkají Ayers Rock. Tenhle monolit, který (alespoň pro nás dva) Obrazekpředstavuje symbol Austrálie, vidíme už pár kilometrů před osadou Curtin Springs a vzbuzuje v nás nadšení, které trvá snad dalších padesát kilometrů, než se před námi objeví to skutečné Uluru ve své celé kráse. Dodatečně zjišťujeme, že obrysy falešného Uluru na obzoru patřili několika násobně větší hoře Mt Conner. Ale za hlupáky úplně vždy nejsme. Za ten den ujíždíme 900 kilometrů, stíháme se v rozumnou hodinu zaregistrovat v resortu Yulara a před západem slunce stát na tom nejlepším místě, odkud se dá sledovat, jak v paprscích klesajícího slunečního kotouče povrch Uluru mění barvy, září a pak pomalu zhasíná.  
To ráno vstáváme za tmy. Poloslepí vrávoráme z našeho pojízdného domova a vaříme kafe. Je zima. Asi dvanáct stupňů. Rychle se umýváme, snídáme a balíme. Za chvíli svítá a my musíme ten kouzelný tanec vycházejícího slunce a Uluru vidět na vlastní oči.Obrazek
Během následujících dvaceti minut se transportujeme na místo a s dalšími desítkami podobných bláznů civíme do tmy. Ještě chvíli. Už to bude…. První paprsky rozžhaví povrch Ayers Rock do ruda.
Uluru je pískovcový monolit vysoký 348 metrů. Mnoho geologů se domnívá, že jeho větší část, která je ukryta pod zemí, může dosahovat až do hloubky šesti kilometrů. Povrh skály jeObrazek překvapivě hladký, z blízka jakoby pokrytý rzí. Neodolal jsem a zaklepal. Čekal jsem kovový zvuk, a že vevnitř něco zarachotí a mechanismus zrezivělé a zapomenuté vesmírné lodi se rozběhne, celé Uluru se vznese a odletí…  Ale nic se nestalo. Uluru bylo stále tady a před námi příjemná tříhodinová procházka kolem jeho obvodu. Je možné také vylézt až na jeho vrchol. Výhled to musí být skvělý. Ale všude čtete cedule s nápisem „Prosím nelezte! Při pokusu o zdolání hory přišlo o život už 35 lidí!“ Takže nelezeme.
ObrazekVýstup na Ayers Rock je obvykle možný brzy ráno. Během dne se se zvyšující teplotou zvedá i vítr a místní správa parku vstup uzavírá. Pokud tedy chcete vyšplhat nahoru, je potřeba si přivstat. A nespadnout!
Na oběd ujíždíme do padesát kilometrů vzdálené Kata Tjuty. Stěny zdejších skal jsou na první pohled jiné. Zatímco Uluru je v podstatě hladké a tvoří jednolitou skalní stěnu, Kata Tjuta je jakoby poslepována z jednotlivých kamenů o velikosti do několika desítek centimetrů.

Obrazek

Žvýkáme poslední sousta obědu a vrháme se do nitra skal po treku (4 hodiny)přes Valley of the Winds (údolí větrů). Fotky, které jsme tu udělaly, patří k těm nejhezčím z tohoto výletu.Obrazek
Příští den je na řadě 300 km vzdálený Kings Canyon. Pětihodinová procházka po vrcholcích zdejších skal je snad ještě kouzelnější než ta, kterou jsme si udělali na Kata Tjutě. Oblast patří ke geologicky nejklidnějším a nejstarším na Zemi. Jdeme kolem zkamenělých dun, u kterých se vyhřívá asi metrový varan. Procházíme úzkým údolím, zaseknutým do okolních holých a rozpálených skal, na jehož dně rostou palmy a eukalypty. Ne nadarmo se tomuto místu říká rajská zahrada. V okolní vyprahlé pustině působí neuvěřitelně uklidňujícím dojmem. V polovině cesty pak konečně přicházíme k místu, kde se zem pod našima nohama propadá desítky metrů hluboko a tvoří obrovský kaňon. Tan výhled člověku nutí spoustu myšlenek. Vždyť stejné skály tu byly před milionem let a stejné tu budou i milion roků po nás. Kdo ví, jestli to naše lidské honění má vůbec nějaký smysl…

Obrazek

Pochyby zaháníme pod dohledem místních dingů a zachumlaní ve spacácích usínáme.
ObrazekPátek je totiž vyhrazený něčemu, na co se těšíme, ale z čeho máme i trošku strach. Konečně přijde řada na naše terénní vozidlo s pohonem na všechny čtyři kola. Vjíždíme na Mereenie Loop neboli „cestu rudým středem“. Hned po prvním kilometru vidím, že to zase až taková sranda nebude a že to drncá poměrně víc, než jsme čekali. Aby si tohoto nevšedního zážitku užila i Natálka, předávám ji volant a mám radost, že se chvíli zase budu jen vézt. Ta radost trvá přesně pět minut. Pak Natálka vypíná motor a oznamuje mi, že když jsem měl tak skvělý nápad sem jet, ať si to odřídím sám. Takže nejdříve přivazuju vlastní tkaničkou přední světlo, které kdesi v červeném prachu za námi ztratilo kryt a teď se houpalo na drátu asi deset centimetrů nad zemí, a pak si sedám za volant a vyjíždím vstříc dvěma stům drncacím a adrenalinovým kilometrům. Naštěstí po zbytek cesty už nic neztrácíme, auto funguje bez problému a tak zaObrazek čtyři hodiny jsme konečně opět na asfaltové silnici. Řeknu vám: je to luxus tahle ta civilizace!
Odpoledne podnikáme túru v Ormiston Gorge, což je vyschlá obdoba Katherine Gorge ležícím na severu 330 km pod Darwinem. A přesně tady jsme zažili jedno z nejhezčích setkání v Austrálii vůbec. Na písčitém dnu kaňonu, snad jen pět metrů od nás, najednou zpoza balvanu vyběhnul dingo. Lehkým tempem proběhl kolem nás, věnoval nám jen jeden pohled a nevzrušeně pokračoval dál k nedaleké tůni. Tam sebral nějakou leklou rybu a odnesl si ji někam pryč z našeho dohledu.
ObrazekV nás se ale pořád chvěl ten pocit lehkého strachu. Byl tak blízko nás. A kolem naprosté ticho, jen vysoké stěny skal a občas výkřik ptáků…

To byla naše poslední noc v rudém středu Austrálie, kde dávají dingové dobrou noc.

Fotogalerie: http://nam.rajce.idnes.cz/Uluru%2C_Australia_-_srpen_2009/