Z Tasmánie jsme zpět a rovnou naprosto nezaujatě prohlašuju, že to nemělo chybu. Snad jen jedinou. Osm dní strávených na ostrově uteklo příliš rychle.
Ale pěkně po pořádku. V hlavním městě nejmenšího z australských států jsme přistáli v poledne 15. prosince 2008. Svět si zrovna marně lámal hlavu tím, jestli ho ničí krize finanční anebo už beznadějně propadl do té hospodářské, hodnoty akcií marně hledaly své dno a články v novinách vyhrožovaly rostoucí nezaměstnaností. Byla to prostě úžasná příležitost vypadnout z věčného strachování o budoucnost našich životů a zkusit prožít pro změnu něco, na co budeme s láskou a sentimentem vzpomínat, až se o berličce pošineme na poštu pro důchod (jestli se toho dožijeme). A to se určitě povedlo. Tasmánie je nádherná, divoká, kvetoucí, voňavá, plná života a na každém kroku tak jiná, že se snad ani popsat nedá. Ani se nechce věřit, že tenhle malý kousek země byl svědkem tolika utrpení…
Poprvé byla Tasmánie spatřena Evropanem v listopadu 1642. Objevitelem tohoto ostrova je označován holandský mořeplavec Abel Tasman. V roce 1803 je zakládána první kolonie anglickými osadníky na jihu země. Vzniklo tak po Sydney druhé nejstarší město na australském kontinentu nesoucí název Hobart. Předpokládá se, že v té době žilo na Tasmánii až deset tisíc Aboridžinců. Už o třicet let později jich vinou epidemií chorob zavlečených na ostrov Evropany a vyvražďování žilo okolo tří set. Jan Morris ve své knize Heaven´s Command popisuje události takto: „Ve dvacátých letech devatenáctého století se na Tasmánii děly hrozné věci. Někdy byli černí lidé loveni pro potěchu…jindy byli znásilňováni, nebo unášeni do otroctví anebo byli nuceni k prostituci. Na severu země byla ustanovena otrokářská společnost s vlastním harémem a zaměstnanci dobře trénovanými v bití, bičování a oběšování. Při jednom z nájezdů na aboridžinské tábořiště bylo zabito sedmdesát domorodců. Muži byli zastřeleni, ženy a děti vyvlečeny z jeskyní a umláceny.“
V roce 1876 zemřel poslední čistokrevný Aboridžinec na Tasmánii. Byla jím Truganini – na obrázku sedící úplně vpravo. Jaké to asi je vědět, že jste úplně poslední, kdo přežil?
Při oficiálních příležitostech bývali Aboridžinci navlečeni do šatů evropského stylu. V jejich přirozeném prostředí však byli součástí velmi primitivní kultury, která nesla všechny znaky doby kamenné. Austrálii začali osidlovat už v době před 40.000 lety, kdy končila doba ledová. Za tu dobu se až do setkání s Evropany jejich styl života pravděpodobně měnil jen velmi málo. Živili se lovem, sběrem ovoce a kočovali z místa na místo. Některé kmeny stále žily v jeskyních, jiné si stavěly jednoduché příbytky z větví stromů.
Jedním z vrcholů osidlování ostrova bylo budování trestaneckých kolonií. První z nich byla založena u Macquarie Harbour na západním pobřeží země. V nelidských podmínkách, kdy odsouzenci těžili dřevo v hustých deštn
ých lesích, dosahovala průměrná délka přežití sotva jeden rok. Jenže příliv trestanců sílil a tak brzy následovaly další tábory jako Port Arthur a Maria Island. Na druhý konec světa se přitom neposílalo jen za vážné zločiny. Mnohdy stačilo být jen obyčejným kapsářem a už vás čekala čtyřměsíční plavba po moři z Londýna se zastávkou v Jižní Americe a několikaleté odpykáváni trestu v Port Arthur na Tasmánii, kde jste mohli rozvíjet svoji kariéru s okovy na nohou v železných dolech. Není divu, že v té době byla Tasmánie považována za peklo na zemi.
A přesně do této země jsme přijeli dvě stě let po prvním Evropanovi….