Jdi na obsah Jdi na menu
 


Grampians, Australia - listopad 2009

30. 11. 2009
Brzy ráno jsme za pokřiku papoušků opustili Port Fairy a vyrazili přímo na sever do ObrazekGrampians. Na obloze se to honilo a občas na nás vykoukl kousek modrého nebe, z kterého jsme byli nadšení jako malé děti. Málem jsme začali doufat, že náš výlet bude dál pokračovat bez dešťových kapek…
Sto šedesát kilometrů do Halls Gap, což je malá osada v srdci Grampians, jsme urazili poměrně rychle a hned se dali na prozkoumávání okolí. Pohoří Grampians je australský národní park rozléhající se na téměř 1700 km2. Jen obtížně se dá přirovnat k něčemu, co se najde v Evropě. Na každém kroku tu vidíte důkazy toho, že jste na nejsušším kontinentě planety. Lesy jsou nízké, řídké a vystupují z nich sluncem zčernalé skály. Grampians nejsou příliš vysoké. ObrazekNejvyšší horou je Mount William měřící 1167 metrů. Přesto je tu mnoho nádherných procházek čekajících právě na nás dva. Asi ta nejhezčí byla přes Kings Canyon (začínám docházet k přesvědčení, že místa pod tímto názvem mají v Austrálii snad všude), který je ovšem nesrovnatelný se svým větším a impozantnějším jmenovcem u Alice Springs. Z něj se dá pokračovat až na Pinnacle, odkud je nádherný výhled na okolní hory a hluboká údolí.
Po několika hodinové túře jsme se zmožení sluncem a ohluchlí vytrvalým cvrkotem cikád zajeli osvěžit k vodopádům Mackenzie. Viktoriiny vodopády to sice nejsou, ale jak se slunce lomí v padající vodě a tříští se do miliónů odlesků na černé skále, říkáme si, že by se tu chvíli vydržet dalo.

Obrazek

Z úvah nás vytrhnul půl druhého metru dlouhý had. Nemáme tušení, co je zač, ale řídíme se pravidlem, že cokoliv v Austrálii může být jedovaté a když ne jedovaté, určitě to kouše... Radši se držíme v rozumné vzdálenosti. Když Natálka upozorní blížící se Australanku, aby dávala pozor a na hada nešlápla, hlouček poblíž stojících turistů zajásá, hada obklopí a foťáky cvakají, kamery spokojeně předou a had se snaží co nejrychleji zmizet. Majitelé vydařených snímků jsou na vrcholu blaha a nemůžou se dočkat, až o tomhle boji s jedovatým hadem budou vykládat Obrazekdoma známým. Kdybyste náhodou taky chtěli slyšet nějakou hadí historku, dejte vědět. Mám k tomu i fotky...
Den se chýlí ke konci a my ještě autem vyjíždíme pod vrchol Mount William, kde je parkoviště a velmi nesmlouvavá závora. Zbylé dva kilometry až na špici nejvyšší hory Grampians se musí jít pěšky. Natálka je ale po dnešních procházkách a prodělané bitvě s chřipkou na pokraji sil a tak si vystačíme s tamní vyhlídkou, potom auto otáčíme a uháníme k Jimmy Creek.
U Jimmiho potoka je náš vyhlídnutý noční tábor. Je to romantika nejtvrdšího kalibru. Kemp je uprostřed lesa skrytý pod korunami vysokých eukalyptů. Není tu žádná kuchyň a jen něco, čemu se říká „bush shower“. Tahle úžasná sprcha je v podstatě jen na větvi pověšený kyblík, v jehož dně je malé kropítko. Vodu do něj si musíte donést z nedalekého kohoutku, z kterého - podle poblíž stojící cedule - k všeobecnému nadšení teče voda přímo z potoka. Takhle nádhernou, osvěžující a rychlou sprchu jsem ještě nezažil. Uvidíme, co na to řekne Natálčina chřipka…Obrazek
Pěkné počasí končí se západem slunce. Začíná hřmít a zanedlouho nám na střechu našeho pojízdného příbytku bubnují těžké dešťové kapky. Usínáme s pocitem nedostižitelných dobrodruhů…

....

Ráno je tiché. Ve vysoké trávě kousek od našeho nocležiště se pase stádo klokanů. Mírumilovnost okamžiku ruší jen občasné výkřiky všudypřítomných papoušků a dva klokani, kteří se navzájem rozpustile kopou do břicha. Je čas vstávat.

Natálka se zdá být zdravá. Já se zdám být nemocný. Pěkně jsme si to vyměnili. Minimálně se aspoň po zbývající dobu našeho výletování nebudeme nudit. Míříme na jih do Portlandu. Po cestě mám skvělý nápad léčit svůj bolavý krk česnekem. Kupuju si celý pytlík a v počátcích zoufalství do sebe hrnu dva stroužky. Někde jsem četl, že posiluje obranyschopnost organismu a prý funguje i jako antibiotikum. Ten můj krk to přece musí vyléčit.
Na čerpací stanici, kde náš čtyřkolový drahoušek do sebe opět vcucne hektolitry pohonných hmot, mám pocit, že jsem to s tou obranyschopností asi přehnal. Dáma za okýnkem si mě podezřívavě měří pohledem a příliš okatě si udržuje odstup. Ve srovnání se dvěma důchodkyněmi, které se mnou včera v Dunkeldu na informacích téměř flirtovali, je to obrat o Obrazeksto osmdesát stupňů. Když pak otevřu dveře od auta a přes nos mě praští nádherná vůně česneku, na chvíli zadoufám, že její rezervované chování nebylo způsobeno ani tak mým zjevem, jako spíš vůní…
Za Portlandem se loučíme se státem Victoria a vstupujeme na uzemí Jižní Austrálie. Turistickým centrem hned pár kilometrů od hranic je město Mount Gambier. Nebýt vytrvalého deště, který nás doprovází od chvíle, kdy jsme opustili Grampians, by to bylo skutečně místo, kde by se dal strávit i den. Lákadlem tu je propadlá jeskyně přeměněná v terasovité okrasné zahrady a dvě kráterová jezírka. Jedno z nich má neuvěřitelně tmavě modrou hladinu a alespoň tohle jsme si nemohli nechat ujít.

Obrazek

Dalších sto šedesát kilometrů projíždíme hustým lijákem. Jedeme téměř krokem. V Kingston Se jsme jako na koni asi za dalších tisíc let. Díky bohu ale celkem rychle nacházíme kemp. Bodrého staříka na recepci se ptáme, zda nezná předpověď počasí na další dny. Odpovídá, že už bude navždy pršet a kdybychom mu nevěřili, ať se podíváme z okna. Obral nás o dvacet dolarů a myslí si, že je vtipný. Nahlas se řehtá a já cítím silnou touhu ho zabít. Myslím, že to určitě není mou horečkou.
ObrazekV kempu nám dává nejodlehlejší místo u hromady suti. Do kuchyně a do sprch to máme přes celý tábor. Vzhledem k našemu stavu se tu pohybujeme jedině autem. K večeři polykám párek a balím se do spacáku. Třese mnou zimnice a přemýšlím, na který druh chřipky asi umírám. Když jdu v noci čurat, třepu se jako ratlík. Česnek evidentně nezabral…
Ráno mi je líp. Jen pro jistu, abych zjistil, že to nebyly halucinace, ještě jednou zkouším bystrost dědka na recepci. Ptám se, kde tu najdu obří sochu krevety. Děda se hluboce zamyslí a říká: „kdepak by asi mohla být? Myslíte tady v Austrálii?“
„Měla by být přece tady v Kingston Se!“ říkám nervózně!Obrazek
„A jooo! Vy myslíte tuhle?! No tak to musíte kolem pošty a před policajtama doleva“ a roztáhne na mě svou bezzubou držku.
Radši mizím. Špatně jsem se vyspal, nervy mám jen jedny a projevy násilí mi přijdou necivilizovaný.

A na vás mám prosbu: kdybyste náhodou věděli, kde je v díře s honosným názvem Kingston Se pošta a policie, dejte mi vědět. Najít se mi je nepodařilo... na rozdíl od té obří krevety, kterou je Kingston Se tak slavný!

Fotogalerie Great Ocean Road a Grampians: http://nam.rajce.idnes.cz/Great_Ocean_Road_Grampians%2C_Australia_-_listopad_2009/#album